Když vydědění nestačí: případ neplatné listiny o vydědění

Nedávno jsem s klientkami řešil dědickou věc, která dobře ukazuje, že listina o vydědění není jen formální dokument, do kterého stačí napsat, že se potomek o zůstavitele nezajímal.

Na první pohled byla situace jednoduchá. Zůstavitel si nepřál, aby po něm dědily dvě jeho děti, se kterými se dlouhodobě nestýkal. Proto u notáře sepsal listinu o vydědění. Jako důvod bylo uvedeno, že potomci o zůstavitele neprojevovali opravdový zájem, jaký by jako děti projevovat měli.

Jenže právě v tom byl hlavní problém.

V samotné listině bylo totiž současně uvedeno, že zůstavitel viděl první vyděděné dítě naposledy ve věku dvou měsíců a druhé naposledy při soudním řízení o výživném. Jinými slovy, z listiny vyplývalo nejen to, že potomci se zůstavitelem nebyli v kontaktu, ale také to, že zůstavitel o běžný rodinný vztah s nimi sám dlouhodobě neusiloval. 

A to je u vydědění zásadní.

Občanský zákoník umožňuje v ustanovení § 1646 a násl. vydědit nepominutelného dědice mimo jiné tehdy, pokud o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem. Tento důvod ale nelze chápat mechanicky. Nestačí říci: „nechodil mě navštěvovat, nevolal mi, nepsal mi, proto ho vyděďuji.“

Vždy je nutné zkoumat širší okolnosti. Zejména zda měl potomek reálnou možnost vztah se zůstavitelem udržovat, zda zůstavitel o takový vztah skutečně stál, zda mu nezájem potomka vadil a zda k přerušení rodinných vazeb sám podstatně nepřispěl.

Pokud zůstavitel potomka od dětství fakticky nevyhledával, nestál o kontakt a sám se na absenci rodinného vztahu významně podílel, nelze potomkovi jednoduše klást k tíži, že vztah neudržoval.

K této problematice je dostupná i zatím dlouhodobě neměnná judikatura (rozhodnutí KS České Budějovice 6 CO 10/96, RC 23/1998, NS 2 CDON 86/97 nebo NS 21 CDO 403/2007).

V našem případě tak listina o vydědění neobstála. Problém nebyl jen v tom, že byl zvolen nevhodný důvod vydědění. Problém byl i v tom, že skutečnosti uvedené přímo v listině tento důvod v podstatě oslabovaly.

Důsledky byly pro klientky velmi citelné.

Kdyby bylo vydědění platné, vyděděné osoby by z dědictví neobdržely nic. Protože však listina nevyvolala zamýšlené účinky, bylo nutné v pozůstalostním řízení hledat dohodu. Klientky tak nakonec musely vyplatit částky, se kterými zůstavitel zjevně nepočítal a kterým se chtěl právě vyděděním vyhnout.

Tento případ měl ještě jednu rovinu. Listinu o vydědění sepisoval notář. Pokud notář sepíše listinu, která je z hlediska zvoleného právního řešení problematická, vyvstává otázka, zda byl zůstavitel dostatečně poučen o rizicích. Zvlášť tam, kde z obsahu listiny vyplývá, že důvod vydědění nemusí obstát.

Podle mého názoru měl být zůstavitel upozorněn, že vydědění postavené pouze na nezájmu potomků je za daných okolností velmi rizikové. Současně mělo být zváženo i jiné řešení, zejména sepsání závěti, která by lépe odpovídala skutečné vůli zůstavitele a alespoň omezila nároky nepominutelných dědiců na zákonné minimum.

Poučení z tohoto případu je poměrně jednoduché. Vydědění není nástroj pro zpětné potvrzení toho, že rodinné vztahy nefungovaly. Je to mimořádný zásah do práv nepominutelného dědice a musí být postaveno na skutečně naplněném zákonném důvodu. Pokud chce někdo vydědit potomka pro nezájem, je nutné si položit několik nepříjemných, ale právně rozhodujících otázek:

Stál zůstavitel sám o kontakt? 

Měl potomek reálnou možnost vztah udržovat? 

Věděl potomek o zdravotním nebo životním stavu zůstavitele? Nebyl vztah přerušen hlavně z vůle zůstavitele? 

Existují důkazy, že nezájem potomka byl skutečný, dlouhodobý a neomluvitelný?

Teprve pokud jsou tyto otázky poctivě zodpovězeny, má smysl uvažovat o vydědění.

A druhé poučení je praktické, pokud je cílem zůstavitele zabránit určité osobě v nabytí majetku, nestačí automaticky spoléhat jen na listinu o vydědění. Často je vhodné kombinovat více právních nástrojů, zejména závěť, případně další majetkové uspořádání za života.

Špatně sepsané vydědění totiž nemusí vyřešit nic. Naopak může po smrti zůstavitele vyvolat spor, prodloužit pozůstalostní řízení a způsobit přesně ten výsledek, kterému se zůstavitel snažil zabránit.